Pat Lyons a Rita Kindlerová (eds.)

47 odstínů české společnosti - kniha

Co si Češi nalhávají o Češích?

Má jméno vliv na naši kariéru?

Je u nás náboženství mrtvé?

Jsou české hodnoty výjimečné?

Jaké je „Názorové klima“ v České republice?

KNIHA VYCHÁZÍ 4. 12. 2015

Cena: 190 Kč (378 s.)

O knize 47 odstínů české společnosti

Co si Češi nalhávají o Češích? Proč nedůvěřují policii a soudům? Co si dnes myslíme o sametové revoluci nebo o rozdělení Československa? Může mít jméno vliv na naši kariéru? Proč nám nevadí bezpečnostní kamery? Je u nás náboženství mrtvé? Jsou české hodnoty něčím výjimečné? Je česká společnost skutečně tak tolerantní, jak se traduje? Jaké je vůbec v České republice „Názorové klima“? Tato populárně‐vědná kniha nastiňuje témata spojená s výzkumem společnosti. Pokouší se přístupnou formou seznámit čtenáře‐neodborníka s prací sociologů. Vždyť mnohé otázky, které sociologie zkoumá, jsou přímo spojené s rozhodováním a opatřeními, jež mají dopad na nás všechny.

Reference

Na věčnou otázku Jací jsme? odpovídá kdekdo. Většinou ale podle toho, jak se mu zrovna hodí, anebo třeba podle toho, s kým se naposledy pohádal. Kniha, kterou držíte v ruce, však chce odpovědět vědecky a věcně, a to nejen na to, jaká je česká společnost, ale také proč taková je. A navíc jazykem a stylem, který není určen jen pro vědce, ale pro každého zvídavého čtenáře. Vynikající!

Petruška Šustrová – překladatelka,
novinářka a bývalá disidentka

Kurt Vonnegut vložil jednomu ze svých hrdinů do úst větu o tom, že vědec, který nedokáže vysvětlit osmiletému dítěti podstatu své práce, si nezaslouží být vědcem nazýván. Kdybychom to vzali vážně, ubylo by v naší zemi (a nejen v ní) mnoho vědců. Ona totiž je větší dřina napsat slušnou populárku než kompilovat článek, navíc plný alibistické slovní vaty, pro impaktovaný časopis.

Radkin Honzák – psychiatr

Tato kniha pomůže – alespoň vnímavému čtenáři – přiznat si, že je Čechem, aniž se musí oblékat do kopie sportovního dresu a malovat si po obličeji obrazce v národních barvách. Pomůže vyjít z průměrnosti a možná i pomůže pochopit, že je dobré při státní hymně stát a třeba i držet ruku na srdci, a nepřipadat si přitom jako národovec či obrozenec. Doufejme, že vnímavých čtenářů bude víc než autorů této pozoruhodné publikace.

Jiří Padevět – spisovatel,
ředitel nakladatelství Academia

Knížka věnovaná hned několika desítkám problémů společnosti bývá ojedinělým úkazem. V tomto případě nejde pouze o úkaz, ale o poutavé, fundované a inspirativní texty, které dokazují, že sociologie se nebojí vyslovovat k jevům, které prostupují českou a do značné míry celou západní společnost. Kniha je zároveň napsána tak, že je srozumitelná i poučenému laikovi. Věřím, že se stane jednou z nejčtenějších populárně-naučných publikací ve své kategorii.

Miroslav Bárta – egyptolog, archeolog

Seznam kapitol

Úvod
Kapitola 1: Je česká společnost nadměrně tolerantní?
Kapitola 2: Věděli jste, že sex je „společenská činnost”?
Kapitola 3: Poznají Češi loga politických stran a záleží na tom?
Kapitola 4: Jak vzniká prvovolič?
Kapitola 5: Když minulost je současnost, aneb krátký exkurz do hlavy průměrného českého respondenta
Kapitola 6: Kdy se stáváme dospělými
Kapitola 7: Jaká je česká „Miss demokracie”
Kapitola 8: Proč Češi milují nepolitiky v politice
Kapitola 9: Proč Češi nedůvěřují policii a soudům?
Kapitola 10: Proč se předvolební průzkumy mýlí?
Kapitola 11: Proč dopustili Češi a Slováci, aby jejich čelní političtí představitelé koncem roku 1992 rozdělili Československo?
Kapitola 12: Velký bratr nás sleduje. Vadí nám to?
Kapitola 13: Proč je v Česku nepopulární být starý?
Kapitola 14: Máme v Česku příliš mnoho vysokoškoláků?
Kapitola 15: Je český „člověk panelákový” ohroženým druhem?
Kapitola 16: Kdy lze věřit veřejnému mínění? A co v případě radaru v Brdech?
Kapitola 17: Měříme menšinám stejným metrem?
Kapitola 18: Lze předpovědět, jaký bude náš budoucí manželský partner?
Kapitola 19: Vypadají inteligentní lidé chytře?
Kapitola 20: A to jste věděli, že vaše osobnost pochází ze slovníku?
Kapitola 21: Umějí někteří Češi vybrat vítěze voleb čistě podle fotografie?
Kapitola 22: Milují někteří Češi politickou stranu?
Kapitola 23: Chtějí Češi rovnost?
Kapitola 24: Co si dnes veřejnost myslí o sametové revoluci?
Kapitola 25: Je náboženství v České republice mrtvé?
Kapitola 26: Dědíme volební preference po rodičích?
Kapitola 27: Jsou občané opravdu „ignoranti”, pokud jde o politiku?
Kapitola 28: Je možné měřit lidské hodnoty? A jsou lidské hodnoty Čechů jedinečné?
Kapitola 29: Jsou nyní Češi spokojenější se svým životem, než byli za socialismu?
Kapitola 30: Návrat do budoucnosti: proč někteří lidé umějí dobře předpovídat?
Kapitola 31: Jak se stát stranickým kandidátem?
Kapitola 32: Co úžasného se můžete dozvědět z analýzy hlasovacích lístků?
Kapitola 33: Myslí si lidé, že toho vědí víc, než ve skutečnosti vědí?
Kapitola 34: Ekonomická gramotnost: Znají Češi oficiální ekonomické statistiky a věří jim?
Kapitola 35: Proč se bojíme cizinců?
Kapitola 36: Mýtus stěžovačného národa, aneb co si Češi nalhávají o Češích
Kapitola 37: Co nám práce načerno říká o české společnosti?
Kapitola 38: Jaké je „názorové klima” v České republice?
Kapitola 39: Chovají se starší Češi spravedlivě k mladším a k budoucím generacím?
Kapitola 40: Jsou nelegální drogy a prostituce pro českou společnost špatné?
Kapitola 41: Jak může sociologie přispět k pochopení změny klimatu?
Kapitola 42: Jak se mění představy o rodičovství a manželství?
Kapitola 43: Jméno dělá člověka?
Kapitola 44: Jaká je cena za rovnost a nerovnost v české společnosti?
Kapitola 45: Romská ghetta a proč se počítačové simulace hodí ke studiu rezidenční segregace?
Kapitola 46: Co nám říká sociologie o těch, kdo hlasovali pro komunistickou stranu ve volbách v roce 1946?
Kapitola 47: Jak Češi vnímají migranty?
Závěrečný komentář

Úryvek z knihy

Kapitola 36:
Mýtus stěžovačného národa, aneb co si Češi nalhávají o Češích
Daniel Prokop

Už jste to o Češích určitě také slyšeli. V jednom kuse si stěžují, přeceňují vlastní problémy, jsou nebývale rovnostářští a závistiví, všeobecně negativní a historicky nepoučitelní. Národní povaha bývá v Česku argumentem v debatách o různých problémech – od chudoby či volebního chování přes to, kde tenisté platí daně, až po zahraniční politiku. Sotva započatá diskuse se poukázáním na „typické češství” často uzavírá, případně je odvedena právě k meditování o tom, jací historicky jsme či nejsme.

Že by Češi přeceňovali vlastní chudobu domácností, je do značné míry mýtus. Chudoba může být subjektivní, tedy že se někdo za chudého považuje, nebo objektivní. To znamená, že někdo například skutečně trpí takzvanou materiální deprivací – nemůže si dovolit některé věci, jež naše společnost považuje za standardní, dělá mu problém hradit i malé neočekávané výdaje a podobně. Výzkumy ukazují, že existuje přímá úměra mezi tím, kolik lidí v jednotlivých zemích Evropy označuje svou ekonomickou situaci za velmi špatnou, a tím, kolik jich skutečně trpí materiální nouzí.

Některé státy se odchylují od tvrzení, že „čím více objektivní chudoby, tím více chudoby pociťované”. Třeba v Bulharsku se podle některých srovnání za chudé považuje méně lidí, než odpovídá rozšíření materiálního nedostatku. V Řecku se zase naopak více lidí považuje za chudé, přestože objektivně chudí nejsou. Možná i kvůli tomu, že lidé svou chudobu přirozeně posuzují i vzhledem k životní úrovni v nedávné minulosti. Země, kde si lidé v uplynulých letech výrazně pohoršili, si tak vlastní chudobu mohou uvědomovat silněji. Česko se však nijak nevymyká ‐ pocity subjektivní chudoby odpovídají rozšíření materiální deprivace.

Češi si přespříliš nestěžují, ani když přijde na platy. V roce 2009 proběhl mezinárodní výzkum zkoumající vnímání nerovností v desítkách zemí světa. V něm svůj plat označilo za nižší, než by si zasloužilo, 59 % Čechů. Ve zbytku zemí byl průměr 58 %. Češi se tedy od průměru významně neliší.

Není ani pravda, že bychom byli výrazně rovnostářští, jak se často říká. Zde je tomu dokonce naopak. Daňovou progresi (tedy, že bohatší by měli platit vyšší daně) u nás podporovalo 64 % dotazovaných. Ve zbytku světa byl průměr vyšší – 76 %. Významně méně Čechů, než je v průměru obvyklé v jiných zemích, si myslí, že je úkolem vlády snižovat příjmové nerovnosti.

Sklon k přílišnému stěžování se u Čechů nepotvrzuje, ani když jde o otázky celkové životní spokojenosti. Podle daného výzkumu z roku 2009 i dat OECD jsme v tomto také v průměru. A ani v případě „závisti” výzkumy zkoumající přístup národů k úspěchu a důvodům jeho dosažení neukazují, že by Češi nějak vyčnívali.

Tradice příběhů o typickém češství

S nadsázkou lze poznamenat, že je-li pro Čechy opravdu něco typické, pak je to právě jistá obsese národní povahou, která neoprávněně označuje některé naprosto běžné lidské rysy a postoje za „typicky české”.

Máme přitom na co navazovat. Otázka typického češství zajímala autory od dob reformace přes obrozence Frantička Palackého, prezidenta T. G. Masaryka a elitu prvorepublikové sociologie, novináře Ferdinanda Peroutku a intelektuálů jeho doby po řadu autorů z předrevolučního disentu, ale i propagandistické oficiální linie.

Opakuje se motiv vztahování se k minulosti – Peroutka hovořil o Češích jako o potomcích spořádaných občanů z dob Františka Josefa I., dnes mluvíme o dědictví normalizace  naší povaze. A nelze se ubránit pocitu, že minimálně v posledním století mají příběhy kolující o národní povaze nejčastěji kritický nádech. Kritizované se přitom mění. Dnešní negativní představy o Češích více ladí se staletí starými výroky reformátora Tomáše Štítného ze Štítného (15. století) než s prvorepublikovými analýzami. V nich totiž například sociolog Emanuel Chalupný kritizoval neschopnost Čechů v něčem vytrvat.

„Podnětem bylo vždy, že nás někde tlačil střevíc,” komentoval tuto proměnlivou kritičnost filosof Jan Patočka. „Naše dnešní protestanty trápí, že národ se tak důkladně odprotestantštil. Katolíky, že je nihilistický. Liberály, že nemá dost individualismu.”

Lepší pohled zpoza hranic

Můj americký tchán po pobytu v Praze poznamenal, že mu místní lidé připadají proti Američanům pracovitější a podnikavější. Samozřejmě, že soudil ze znalosti několika Čechů a vycházel ze své kritické představy o mizející kultuře pracovité Ameriky. Člověka uvyklého představám o líných Češích a pracovitých Američanech to však i tak překvapí.

Psychologické výzkumy rozdělují představy o národním charakteru na takzvané autostereotypy (co lidé považují za typické pro svůj národ) a heterostereotypy (co si myslí o jiných národech). Mezinárodní šetření v tomto ohledu zatím nebyla vždy zcela průkazná kvůli malým vzorkům respondentů. Naznačují však dvě zajímavé věci.

Za prvé, představy lidí o svém národě (tedy autostereotypy) velmi často neodpovídají tomu, jak lidé hodnotí své krajany, které skutečně znají. A za druhé, národní sebepojetí se zejména u kultur, které nepatří mezi tradiční politické a kulturní mocnosti, často liší při pohledu zpoza hranic. Například výzkumy psycholožky Martiny Hřebíčkové naznačují, že lidé mají občas sklon vnímat příslušníky vlastních skupin jako nadřazené. Naopak Češi povahové rysy svého národa vnímají hůř, než jak nás vidí naši sousedé.

„Typického Čecha” přitom hodnotí hůře zdejší vysokoškoláci než celková populace. Nabízí se otázka, zda kritická hodnocení národní povahy u nás ve skutečnosti většinově nefungují jako odsudek „zbytku horších Čechů”, od kterého se hodnotící člověk distancuje a vyjadřuje s ním nesouhlas. Přesně ve smyslu Patočkova poznatku o hledání typických národních vlastností v tom, co člověku zrovna vadí.

V debatě o společenských problémech může mít nadužívání mýtů o národní povaze své důsledky. Zájmy a postoje, které vycházejí z odlišných zkušeností a postavení lidí ve společnosti, zbavujeme převáděním na „typickou českost” jejich oprávněnosti. A sami se připravujeme o možnosti je pochopit.

Týká se to argumentů, které diskusi o chudobě občas smetou poukazem na to, že si Češi často stěžují. Nebo i snahu vysvětlovat oslabování důvěry v demokracii spíše touhou mas po autoritativní vládě minulosti než deziluzí z likvidačních exekucí, sociálních problémů či omezené vymahatelnosti práva. A nejen to. Když ojedinělí intelektuálové jako Václav Bělohradský argumentovali v prezidentské volbě ve prospěch Miloše Zemana tím, že na rozdíl od svých protikandidátů českému národu neposkytuje iluzi vykoupení z malosti, hráli si s týmž ohněm. Podle nich mýtus národní malosti zakazoval Čechům hledat osvícenější politické reprezentanty, jak je to běžné v jiných zemích, a přikazoval v mýtu vytrvat.

Dotaz ke knize

Jméno a Příjmení: *Povinné
Email: *Povinné
Dotaz: *Povinné
4 + 4 = *Povinné
*Po správném vyplnění všech údajů se tlačítko zaktivuje
Strategie AV21
sociologický ústav AV
proměny české společnosti

©2015-2017 Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. | Všechna práva vyhrazena! | webdesign & code: Petr Bárta